Rychlozprava ze zapasu

Protoze vetsina mych zdejsich kamaradu kazdodenne trenuje basketbal rozhodla jsem se prijit zafandit na jeden ze zapasu univerzitniho tymu, ktery se konal na domaci pude. Hala, kde se hralo, byla narvana k prasknuti studenty a atmosfera kterou vytvorili fakt vyborna. Ackoliv se jedna jen o nizsi vysokoskolskou soutez, vsichni to brali fakt vazne a fandili jak na olympiade. Hra byla napinava a pomerne vyrovnana. Ovsem co se stalo na konci mi vyrazilo dech a trochu to vypadalo jak z filmu pro teenageri. Tecnologico de Zacatepec (moje skola:) posledni tri minuty prohravala asi o 15 bodu a sance na vyhru se uz zdali byti mizive. Nicmene po radach kouce a snad i diky revu fanousku, to kluci dotahli na 47:49. Zbyvalo pet sekund do konce, nas nejmensi hrac dostal mic nekde pred pulkou hriste a cely stadion najednou stoupnul jako jeden muz a kricel:¨hazej! hazej!¨Prcek se rozhlidl a hodil cistej. Tri body, Tecno vyhralo 50:49 nad Cuernavacou, nejvetsi univerzitou ve state Morelos. Euforii, ktera nasledovala ani neumim popsat. Chumel radujicich se hracu, skakajicich fanousku a ja, jeste deset minut potom tlemim s otevrenou pusou, pac sem fakt neverila.
Kazdej kdo me trochu zna vi, ze nejsem velkej fanda basketu, ale musim rict ze tadle hra mi docela zvedla adrenalin. Takze kluci muchas felicidades!!!!

Outdoor vikend se vsim vsudy

Jak jsem slibila, jsem zpatky!A to s kupou paradnich fotek, zazitku, ale take s par modrinami, omrzlinami a spalenym ksichtem:)


    Podle planu jsme (nakonec jen ve dvou) vyrazili v patek kolem dvanacte autobusem do mestecka Cuautla, pak do Amecameca a taxikem do vesnice S.Rafael, z ktere je na Iztu nejlepsi pristup. Cesta mela trvat asi ctyri hodiny, ale s mistnim hustym provozem a mensi zastavkou v obchode, jsme se k upati vulkanu dobabrali az v pul sedme. Po zaplaceni 10 pesos (asi 15kc) za vstup do oblasti a upsani se do mistni knihy bezpecnosti, jsme meli pruchod volny a zacali jsme slapat vzhuru. Nikde nebylo ani zivacka a my se citili jak na konci sveta. Asi v devet se setmelo takze jsme pokracovali jiz po tme s jednou mini baterkou, puvodne slouzici jako privesek na klice. Velka i pres nove koupene baterie odmitala fungovat. Po dvou hodinach cesta zacinala byt strmejsi a bohuzel se i rozdvojovat, cimz se vystup prodlouzil. Parkrat jsme se museli vratit, nebot vybrana odbocka byla bud slepa, nebo na vystup po tme moc nebezpecna. Kolem jedenacte jsme konecne dosli k prvnimu pristresku, kde jsme planovali prespat. K me radosti jsme tam nezakotvili sami. Mistni kempove nam okamzite nabidli baterku a tequilu, cimz se staveni stanu stalo rychlejsim a prijemnejsim:) Na oplatku jsme jeste v noci nasbirali hromady dreva na ohen. Povecereli jsme tunaka s majonezou a tortilou  a ulehli do spacaku. Ocekavany spanek se ovsem nedostavil. Prestoze jsem byla nabalena jak Michelin celou noc jsem se klepala zimou a ostatni na tom nebyli jinak. Kolem treti rano navic prisli dalsi kempari, takze sme na uvitani znovu rozdelali ohen a popijeli kaficko ci kolu s kapkou tequily.

  Rano bylo stejne mrazive jako cela noc, ale uvareny cajik a dokonce cerealie s mlekem (susenym a pujcenym od sousedu) me postavily na nohy a primely zacit se pakovat. Ke skupince z vecera jsme se nejak pridruzili a rozhodli se pokracovat s nimi, nebot take mirili az k vrcholu a vypadaly o neco zkuseneji nez my (coz teda uznavam, nebylo zas tak tezke:). Nas dalsi cil, odpocivadlo pro dalsi noc, byl vzdalen asi pet hodin chuze. Teren byl narocnejsi a cesta v podobe uzke pesinky dost prudka, takze tempo nebylo nijak zavratne a odpocivaly jsme asi kazdou pul hodinu. Na miste jsme byli asi kolem treti, rozdelali stany, najedli se a nastesti po horske nemoci zatim ani stopy. Rozhodli jsme se, jeste tentyz den vyjit na vrchol a to bez zateze. Take nam dochazela voda a bylo nutne nejakou odnekud donest. Nahoru jsme se vydali v deviti, ale dosli jsme tam pouze ctyri. Pulka to vzdala a priznam se, ze jsem od toho take nebyla daleko. Vzduch je ridsi a po kysliku lapate casteji a obtizneji. Musela jsem zastavovat po kazdych deseti krocich, abych se nadychala. Cesta uz davno zmizela a posledni dve hodiny k vrcholu jsme jen po ctyrech prelezali balvany a opatrne naslapovali na drolici se sutry, ktere neustale podkluzovaly pod nohami a vracely nas o krok zpatky. Moje nervy pracovaly na plny obratky a kdyby na me kluci nepokrikovali ¨vamos europa¨ asi bych to zabalila pri prvnim skluzu dolu. Nicmene po umornych nekonecnych hodinach, kdy jsme dosli k vrcholu, jsme neprestavali fotit a uzivali neuveritelny vyhled. Paradoxne jsem se na vrcholku zdrzela asi deset minut, nebot bolest hlavy, ktera se zniceho nic dostavila, byla dost neprijemna. Jak kdyby mi nekdo nafukoval balonek uvnitr hlavy. Takze po veskere te namaze zase rychle sup dolu, nebot uz zacinala byt pekna tma a samozrejme zima. Kluci se jeste zastavili u pramene a natocili nekolik litru vody na pripravu vecere.

        Noc probihala pomerne podobne jako ta predchozi s tim rozdilem, ze nespal uz vubec nikdo. Zima se zdvojnasobila (rano jsme namerili minus tri)a vsechny bez rozdilu bolela hlava.Ohen ani ruzove tabletky nepomahali. V sest rano jsme se tedy diskuzi mezi stany usnesli, ze chcem co nejdriv dolu, nebo alespon o par set metru niz. Sbaleni a celi zmrzli jsme zacali sestupovat. S cheem jsme si rozdelili snickersku, coz bylo jedine jidlo ktere nam zustalo, a vysli napred. S mizicimi metry nad morem mi pomalu rozmrzaly koncetiny a mohla jsem zacit odhazovat prvni vrstvy obleceni. Zastavili jsme se jeste u mistni ledove reky si umyt alespon oblicej a kolem desate jsme dorazili do mista naseho prvniho prespani. Nyni zde ovsem bylo mnohem vice turistu a od mistni babicky jsme si dokonce koupili litr piva (70kc) a dve tortily se syrem.

     Za dalsi dve hodiny jsme byli uz u samotneho vstupu do parku a to hlavne diky zkratce jednoho mistniho. Ta byla nebezpecnejsi, nebot se jednalo spise o lezeni ze skaly s batohem, ale usetrili sme si dost kilometru. Dole misto toho abych se radovala jak jsme vse rychle zvladli, jsem zjistila ze z rychle zmeny tlaku (asi) mam mega napuchle prsty na rukou, oblicej cervenej jak rak a hlavu tezkou jak meloun. Pripadala jsem si jak priserka v nakym scifi filmu:D Mozna ta rychla zkratka nebylo to nejlepsi reseni:))

   Do Zacatepecu jsme se vratili az kolem devate vecer a uz poradne ani nevim jak. Jeste dnes jsem unavena, nohy mam natekly, bolavy a oblicej spalenej. Ale asi bych lhala, kdybych rekla, ze mi to nestalo za to. Ostatne uz ted planujeme dalsi vystup na Pico de Orizaba:) Tady jsou fotecky a videjka budou jakmile se nahrajou.Zatiiiim!!!!

   

Vystup na Iztacihuatl

Napad zdolat Iztacihuatl, vulkan o vysce 5250 metru (bratricek znamejsiho Popocatepetlu), se zrodil uz asi pred mesicem. V mexiku realizace vseho ale ponekud trva, tak od slov k cinum dochazi teprve zitra, kdy konecne s dvema spoluzaky vyrazime. 
    Dnesni dvacetiminutova priprava obnasela koupeni teplaku,(nahore pry byva docela kosa),par baleni susenek,tunaku a vietnamskych polivek(ano vim, jsou hnusny a nezdravy, ale ve chvili nouze, ktera nepochybne nastane, se hodi). Od marji sem si pujcila salu, rukavice a kulicha. Baleni bylo velmi rychle, jen muj batoh, se ukazal byt ne tak uplne bezedny, jak se mi zdal na zacatku, a nacpat do nej vsechno, co jsem planovala, se stalo nemoznym. Vybirala jsem tedy mezi tim byt hladova v teple, nebo mit plne brisko a klepat kosu. Teplo zvitezilo, takze par susenek i tunaky zustavaji doma. Ve vybave mi ale nechybi magicke ruzove pilulky proti horske nemoci, ktera nemilosrdne ceka kazdeho, kdo se do techto vysin vyda. Uz ted se vidim zvracet a lapat tam nekde na skale po dechu.hip hip hura:)
 Trochu me znervoznil i muj vsehoznaly pruvodce Lonely planet, ktery vystup doporucuje na tri dny (kvuli lepsi adaptaci organismu) a to pouze pro pokrocile alpinisty s dobrou vybavou. My na vystup i sestup mame dny dva a moc vysokohorske vybavy jsem si popravde do Mexika neprivezla. Tak doufam, ze s ruzovou mikinou z Teranovy a salovyma teniskama se to da take zvladnout a toto neni muj posledni prispevek:))
Papa a drzte palce.....!!!!

Narodni park Lagunas de Zempoala

Tento tyden mi kvuli nejakym konferencim odpadly hodiny, takze byl cas na mensi vylet. Asi tri hodiny cesty od Zacatepecu se nachazi Parque National Lagunas de Zempoala, kam jezdi hlavne rodiny s detmi na vikendove vylety. Vzhledem k tomu, ze ja se tam vydala ve ctvrtek, nebyla tam ani noha a uzasnou prirodu jsem si vychutnavala uplne sama. Ikdyz mi byla pekna kosa (oproti Zaca tak o 15 stupnu min),stalo to zato a na chvilku jsem se citila jako doma nebot klima i krajina mi trochu pripomnela ceske Krkonose:)) Po ceste zpet jsme se stavili v Cuernavace a navstivili Palacio de Cortes, coz je obrovsky kamenny hrad, ktery slouzil jako sidlo samotneho Corteze. Dnes se zde nachazi moc hezke muzeum s vystavou zobrazujici vyvoj spolecnosti v Mexiku. Skoda jen, ze vsechny popisky ,az na male vyjimky, jsou ve spanelstine:(
Na dalsich fotkach se pracuje..:)

S mesicnim mexicankem...

Malinkaty synovec Marlli, ktery se narodil o pet tydnu driv...

Teotihuacan a Mexico city

O vikendu jsme se rozhodli navstivit mexicke pyramidy v Teotihuacanu a hlavni mesto. Vylet byl docela dlouhej a narocnej, nebot dalnice v okoli D.F. jsou neustale ucpane a polovinu dne jsme stravili v prisernym vedru v zacpach v aute bez klimatizace. Ve vysledku to ale rozhodne stalo zato. Pyramidy Slunce a Mesice jsou uzasny a tajuplna historie neznamych Indianu je citit ze vsech stran. Vyskrabat se na samotnou pyramidu neni zas tak narocny, jak se pise v pruvodcich, problem je spise v tom, ze se cela oblast nachazi v nahorni plosine asi 2200 metru nad morem a cloveku se lehce muze udelat mdlo. Marlla v pulce cesty nahoru v sobe malem neudrzela obed, takze nedoporucuji nadlabnout se v mistni typicke restauraci pred vyslapem:)
          Z vrcholku je uzasny vyhled na cele mestecko a okolni krajinu. Nemohli jsme se jej nabazit, a ani po pul hodine a desitkach fotografii se nam dolu vubec nechtelo. Tak tak jsme stihli koupit nejake suvenyry, nez nas v sest vecer mistni strazci vyprovodili k vychodu. Lepsi nez zde vse sahodlouze popisovat mrknete na fotecky:) .
      Prespali jsme na okraji Mexica city u Marilinych pratel a v pondeli planovali navstivit Antropologicke muzeum a zamek Chapultepec s jeho zahradami. Bohuzel v pondeli byvaji vsechna muzea v D.F. zavrena, coz jsme netusili. Prosli jsme tedy hlavni namesti Zocalo, ktere je samotnym centrem Mexica city a jedno s nejvetsich na svete a dale Paseo de la Reforma, coz je dlouhy bulvar, podel nejz se nachazi mnoho pamatniku vyznamnych osobnosti mexicke historie. Ackoli me kazdy od navstevy hlavniho mesta kvuli smogu a spine odrazoval, spatny dojem na me neudelalo. Na slumy na okraji mesta neni nejhezci pohled a mnozstvi aut, hluku a chaosu je pro Evropana nezvykle, ale centrum je naopak az peclive ciste a pripomina centra jinych velkych mest. Spousta modernich budov, obchudku, typickych mistnich ale i fastfood restauraci, muzei a samozrejme turistu.
      Odpoledne jsme navstivili Muzeum voskovych figurin, ktere jako jedine melo otevreno. Nebylo to uplne to, proc jsem se vydala do hlavniho mesta, ale nakonec to byla docela sranda. Ostatne, kdo z vas ma fotku s  Obamou...:)

Stehovani...

Po dlouhem premysleni a rozhodovani jsem se odstehovala od me mexicke spolubydlici Karen. Hlavnim duvodem nebyla ani jazykova bariera ale spis jeji tendence se urazit ci se mnou vubec nemluvit jakmile jsem si nasla nove pratele co trochu ovladaji anglictinu. Tento tyden jsem ji davala posledni sanci, ale par neprijemnych incidentu a informace, ze se se svym zvlastnim chovanim lecila u psychodoktora me utvrdila v tom, ze je cas se zpakovat a zmenit prostredi. Od kamaradky jsem dostala nabidku bydlet v jejich utulnem domecku v centru Zacatepecu. Je srovnatelny s domy u nas. Takze po mesici se sprchuju v teple vode a nemusim v noci chodit na zachod se strachem a s kostetem proti svabum:)

            Hned prvni noc jsem mela o zabavu postarano, nebot Marilina mamca slavila narozeniny a mistnim zvykem je zpev serenady pod jejim oknem. Samozrejme tato akce byva pred oslavencem utajovana, ale vzhledem k tomu, ze se opakuje kazdy rok, muze oslavenec leccos vytusit...:) Zpevu se ucastni vzdy muzi z rodiny a kamaradi, ktere k tomu premluvi. Takze asi ve dve rano me vzbudilo brnkani kytar a spanelske melodie:) Chlapci hrali asi tri ctvrte hodiny, pricemz prestavky mezi pisnemi vyplnovali neustalymi gratulacemi oslavenkyni, objimanim nebo pitim piva:) Navzdory mym predchozim pochybam o teto tradici jsem se opravdu bavila a priznam se, ze vasnive mexicke pisne se mi trochu dostali pod kuzi. Preci jen je ve me kousek te romantiky:)

             Dalsi den se konala formalni oslava, na kterou byla pozvana cela rodina. Nutno podotknout, ze k nejblizsi rodine se v Mexiku pocitaji vsichni strycci,teticky, bratranci, sestrenice, kamaradi, znami a vubec kdo se namane po ceste. Ve vysledku party v poctu asi 70 lidi se spoustou jidla, piva, tequily a samozrejme nechybi typicky mexicky tanec salsa. Mistni opravdu neuveritelne radi slavi, takze se tyto akce konaji tak dvakrat az trikrat tydne, nebot duvod se najde dycky:)
            Jakmile sprovoznim svuj mesic stary laptop(disk odesel do pocitacoveho nebicka:(( ) pokusim se nahrat nove foto. Adios:)

Ted jsem tu ofiko:)

Tento tyden jsem se konecne dokopala na imigracni. Protoze mexicani radi papiruju, musela jsem do Cuernavacy, kde se nejblizsi imigracni urad nachazi, hned dvakrat. Jela jsem sama a vzhledem k tomu, ze urednici nemluvili anglicky, coz me na takovem miste docela prekvapilo, bylo vyrizovani fakt ftipny. Pul hodky na me chrlili spostu otazek dokud neuverili ze opravdu no entiendo. Nicmene po predlozeni mych peti fotek, uvedeni vahy,vysky,otisku prstu,tuctu podpisu a zaplaceni zhruba tisicikoruny jsem obdrzela karticku opravnujjici me studovat v Mexiku kdykoli chci. At ziji urednici:)