Jak jsem slibila, jsem zpatky!A to s kupou paradnich fotek, zazitku, ale take s par modrinami, omrzlinami a spalenym ksichtem:)
Podle planu jsme (nakonec jen ve dvou) vyrazili v patek kolem dvanacte autobusem do mestecka Cuautla, pak do Amecameca a taxikem do vesnice S.Rafael, z ktere je na Iztu nejlepsi pristup. Cesta mela trvat asi ctyri hodiny, ale s mistnim hustym provozem a mensi zastavkou v obchode, jsme se k upati vulkanu dobabrali az v pul sedme. Po zaplaceni 10 pesos (asi 15kc) za vstup do oblasti a upsani se do mistni knihy bezpecnosti, jsme meli pruchod volny a zacali jsme slapat vzhuru. Nikde nebylo ani zivacka a my se citili jak na konci sveta. Asi v devet se setmelo takze jsme pokracovali jiz po tme s jednou mini baterkou, puvodne slouzici jako privesek na klice. Velka i pres nove koupene baterie odmitala fungovat. Po dvou hodinach cesta zacinala byt strmejsi a bohuzel se i rozdvojovat, cimz se vystup prodlouzil. Parkrat jsme se museli vratit, nebot vybrana odbocka byla bud slepa, nebo na vystup po tme moc nebezpecna. Kolem jedenacte jsme konecne dosli k prvnimu pristresku, kde jsme planovali prespat. K me radosti jsme tam nezakotvili sami. Mistni kempove nam okamzite nabidli baterku a tequilu, cimz se staveni stanu stalo rychlejsim a prijemnejsim:) Na oplatku jsme jeste v noci nasbirali hromady dreva na ohen. Povecereli jsme tunaka s majonezou a tortilou a ulehli do spacaku. Ocekavany spanek se ovsem nedostavil. Prestoze jsem byla nabalena jak Michelin celou noc jsem se klepala zimou a ostatni na tom nebyli jinak. Kolem treti rano navic prisli dalsi kempari, takze sme na uvitani znovu rozdelali ohen a popijeli kaficko ci kolu s kapkou tequily.
Rano bylo stejne mrazive jako cela noc, ale uvareny cajik a dokonce cerealie s mlekem (susenym a pujcenym od sousedu) me postavily na nohy a primely zacit se pakovat. Ke skupince z vecera jsme se nejak pridruzili a rozhodli se pokracovat s nimi, nebot take mirili az k vrcholu a vypadaly o neco zkuseneji nez my (coz teda uznavam, nebylo zas tak tezke:). Nas dalsi cil, odpocivadlo pro dalsi noc, byl vzdalen asi pet hodin chuze. Teren byl narocnejsi a cesta v podobe uzke pesinky dost prudka, takze tempo nebylo nijak zavratne a odpocivaly jsme asi kazdou pul hodinu. Na miste jsme byli asi kolem treti, rozdelali stany, najedli se a nastesti po horske nemoci zatim ani stopy. Rozhodli jsme se, jeste tentyz den vyjit na vrchol a to bez zateze. Take nam dochazela voda a bylo nutne nejakou odnekud donest. Nahoru jsme se vydali v deviti, ale dosli jsme tam pouze ctyri. Pulka to vzdala a priznam se, ze jsem od toho take nebyla daleko. Vzduch je ridsi a po kysliku lapate casteji a obtizneji. Musela jsem zastavovat po kazdych deseti krocich, abych se nadychala. Cesta uz davno zmizela a posledni dve hodiny k vrcholu jsme jen po ctyrech prelezali balvany a opatrne naslapovali na drolici se sutry, ktere neustale podkluzovaly pod nohami a vracely nas o krok zpatky. Moje nervy pracovaly na plny obratky a kdyby na me kluci nepokrikovali ¨vamos europa¨ asi bych to zabalila pri prvnim skluzu dolu. Nicmene po umornych nekonecnych hodinach, kdy jsme dosli k vrcholu, jsme neprestavali fotit a uzivali neuveritelny vyhled. Paradoxne jsem se na vrcholku zdrzela asi deset minut, nebot bolest hlavy, ktera se zniceho nic dostavila, byla dost neprijemna. Jak kdyby mi nekdo nafukoval balonek uvnitr hlavy. Takze po veskere te namaze zase rychle sup dolu, nebot uz zacinala byt pekna tma a samozrejme zima. Kluci se jeste zastavili u pramene a natocili nekolik litru vody na pripravu vecere.
Noc probihala pomerne podobne jako ta predchozi s tim rozdilem, ze nespal uz vubec nikdo. Zima se zdvojnasobila (rano jsme namerili minus tri)a vsechny bez rozdilu bolela hlava.Ohen ani ruzove tabletky nepomahali. V sest rano jsme se tedy diskuzi mezi stany usnesli, ze chcem co nejdriv dolu, nebo alespon o par set metru niz. Sbaleni a celi zmrzli jsme zacali sestupovat. S cheem jsme si rozdelili snickersku, coz bylo jedine jidlo ktere nam zustalo, a vysli napred. S mizicimi metry nad morem mi pomalu rozmrzaly koncetiny a mohla jsem zacit odhazovat prvni vrstvy obleceni. Zastavili jsme se jeste u mistni ledove reky si umyt alespon oblicej a kolem desate jsme dorazili do mista naseho prvniho prespani. Nyni zde ovsem bylo mnohem vice turistu a od mistni babicky jsme si dokonce koupili litr piva (70kc) a dve tortily se syrem.
Za dalsi dve hodiny jsme byli uz u samotneho vstupu do parku a to hlavne diky zkratce jednoho mistniho. Ta byla nebezpecnejsi, nebot se jednalo spise o lezeni ze skaly s batohem, ale usetrili sme si dost kilometru. Dole misto toho abych se radovala jak jsme vse rychle zvladli, jsem zjistila ze z rychle zmeny tlaku (asi) mam mega napuchle prsty na rukou, oblicej cervenej jak rak a hlavu tezkou jak meloun. Pripadala jsem si jak priserka v nakym scifi filmu:D Mozna ta rychla zkratka nebylo to nejlepsi reseni:))
Do Zacatepecu jsme se vratili az kolem devate vecer a uz poradne ani nevim jak. Jeste dnes jsem unavena, nohy mam natekly, bolavy a oblicej spalenej. Ale asi bych lhala, kdybych rekla, ze mi to nestalo za to. Ostatne uz ted planujeme dalsi vystup na Pico de Orizaba:) Tady jsou
fotecky a videjka budou jakmile se nahrajou.Zatiiiim!!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat