Zacatepec zaplnil první stránky novin, bohužel

     Trochu překvapivě jsme zde včera měli menší pozdvižení kvůli střetu kartelů s policisty. Policejní hlídka na ně prý narazila v centru Zacatepecu a začala je pronásledovat. Následovala hlasitá honička a přestřelka ve vedlejším městečku (Jojutla), při které byl bohužel postřelen jeden policista a dítě ze základní školy. Já jen stála na ulici před mým domem a pozorovala kolem projíždějící houkající auta naložené ozbrojenými policisty a později také vrtulník. Na mou otázku co sakra drogový kartely dělaj v centrálním Mexiku mi nikdo nedokázal odpovědět. Čekala jsem nějakou živou diskuzi ale k mému překvapení, se nic nedělo. Všichni s kterými jsem mluvila, zůstali docela v klidu a nikoho tato událost více nezaujala. Mě uklidňovali tím, že je to válka mezi narkomafií a policisty, není se tudíž čeho bát. To zní sice hezky, ale ono postřelené dítě do toho moc nezapadá.

       Řekla bych, že místní lidé si tak nějak stávajícímu potenciálnímu nebezpečí přivykli a tyto incidenty či noviny s každodenními přehnaně drastickými fotkami už nevnímají. Samozřejmě se jim momentální situace nelíbí, ale nic s ní nezmůžou. Je škoda, že právě hlavně tyto incidenty jsou poté prezentovány ve všech světových mediích a obraz Mexika je utvářen hlavně díky těmto „bad guys“ jak drogovým zločincům místní přezdívaji.

Jinak se nic moc jinýho neděje:) Nastala mi každodenní rutina v podobě hodin, úkolů, plavání a občas posilka (objevili sme jednu poměrne obstojnou v Jojutli). Na víkend planujem zas nejaky výlet. Naposled jsme navštívily místní jeskyně, které jsme procházely dvě hodiny. Bohužel fotky nejsou nic moc protože vyfotit velkou černou díru je trochu nad moje schopnosti, ale pokusím se nahrát do fotogalerie aspoň něco:)zdarec!

Videjka

Tak snad se mi nějakým způsobem podařilo zprovoznit i link na videa. Zatím jich není mnoho, ale doufám, že další na sebe nenechají dlouho čekat:))

mexický supermuž

trochu srandy po cestě..

Oslavy Dne nezávislosti

Tak jsem se konečně, přestože mám úkolů nad hlavu, dokopala nějak shrnout zážitky posledních dní. (hlavně díky neúnavné zvědavosti mé mamči:))

Dne 16. září se zde slaví „osvobození“ od Španělska nebo-li Den nezávislosti. Jedná se pouze o jeden den státního svátku, ale jsme v Mexiku, takže prázdniny a oslavy trvají tři dny. Každé město je přezdobeno fáborkami s národními barvami a mexické vlajky visí téměř na každém domě,autě, či jen tak čouhají lidem z batohů. Mexičanky nehledě na věk nosí čelenky, sponky nebo náušnice stylizované do barev jejich vlasti. Lidé se na oslavy poměrně dlouho a pečlivě připravují a těší. Trochu mě takové přehnané vlastenectví zpočátku zarazilo, ale v konečné fázi se jednalo o třídenní se přejídání a opíjení..takže nic extra nepříjemnýho:)) Vše začíná patnáctého večer, kdy městem prochází slavnostní pochod s typickou mexickou hudbou. Poté následuje hymna a přehlídka vystoupení na podiu hlavního náměstí. Jedná se třeba o ukázku typických tanců v krojích, mariači nebo přehlídku missek. Jako vrchol považují tzv. „řev“, kdy celé náměstí asi minutu vykřikuje jako jeden muž „viva Mexico, viva..!“ docela sranda.. Oficiální část večera byla zakončena moc povedeným ohňostrojem podobným našemu novoročnímu. Podařilo se mi vše natočit, jen musím trochu popracovat na svých technických schopnostech abych zde videjko mohla uveřejnit:))

Následující dny se v centrech měst opět procházejí slavnostní pochody a probíhají různé programy pro děti ze školy, rodiny se shromažďují v pouličních občerstveních na společná jídla, pije se, zpívá a prostě slaví:)

Já poslední den prázdnin navštívila tzv. „magické město“ Teposthlan, kde jsem se asi po hodině vyškrábala na místní horu Teposteco, na jejímž vrcholu stojí indiánská pyramida. Výšlap to byl fakt náročnej, každých pár metrů jsem musela zastavovat, abych se nadýchala (moje fyzička už není co bývala..jesi teda někdy bývala), ale musím řict že to stálo zato. Z vrchu je pohádkovej výhled na okolní zalesněné vrcholky hor a na samotné městečko vklíněné do kopců. Vše je ve fotogalerii, i když vzhledem k mým omezeným schopnostem fotit, fotky ani zdaleka neodpovídají skutečnosti. To je asi zatím šecko! čaues

Vlastně jsem zapomněla (mami toto nečti!). Šetříme na cestování, tak občas vezmem stopa na kapotě picku-pu, což je tu dost běžný a je to fakt sranda. Když teda nezačne pršet:)
..odkaz na video pokřik na Den nezávislosti.

Pohled na Taxco

Zatím jedno z nejkrásnějších měst jaké jsem navštívila.

Něco pro naše řidiče...

Místní lidé lamentují nad vysokými cenami benzínu, který vyjde zhruba na 8 pesos/litr, přičemž 1peso =1,5 Kč...matematiku nechám na vás:))
Jinak třídenní prázdniny jsem procestovala a důsledně zdokumentovala. Konečně se mi zde podařilo zprovoznit fotogalerii, takže své amatérské fotografie vystavím. Zážitků bylo opravdu dost..

V mexické knajpě

Včera mě Abel (místní basketbalista a super týpek co má rád studenty z Česka) vzal se svou partou do jeho oblíbeného baru. Krom toho, co si zde můžete objednat, vypadá stejně jak ten v Praze. Milovníci českého piva (Cézar, Naty a spol.) by však hořce zaplakali. To, čemu tady říkají pivo vypadá jako světlejší kola bez pěny. Chuť bych přirovnala k hodně naředěnému českému řezanému se silnou karalemovou příchutí. Pivo se točí do půllitrových sklenic, které mají okraje obaleny chilli nebo solí. Mňamka. Krom toho jej hrozně rádi míchají s různými ovocnými šťávami či jiným alkoholem. Pít samotné pivo je spíše výjimka. Historky, že se místní „pivo“ s naším nedá porovnávat, teda fakt potvrzuji. Mexikánci ale nic jiného neznají, takže ho pijí ve velkém a jsou na něj pyšní asi jako my na to naše. Já se ale zřejmě až do návratu do čr budu spíše řídit heslem „viva la Tequilla“:)

První týden za mnou

Studium zde konečně trochu začalo nabírat obrátky. Když jsem se na začátku zmínila, že bych chtěla absolvovat nějaké předměty,všichni se najednou předbíhají v tom, kdo mi dá více soukromých hodin. Takže už mám asi pět předmětů, které se opakují každý nebo každý druhý den a ve škole bývám tak do pěti. Trochu si připadám zas jak na gymplu. A to mě ještě na chodbě zastavují noví profesoři s otázkou, kdy mám volno, že by mě taky chtěli něco naučit.. Zatím mám food analysis včetně laborek, toxins polymers, bioseparations, bioqemistry- anabolismus a práci s matlabem. Vypadá to tedy, že krom zážitků a tequily si odvezu i nějaké znalosti:)

Večery zatím trávím procházkami po městě nebo snahou pohnout s mou španělštinou. V pátek jsme se vydaly s Karen do aquaparku, který je prý největší v Mexiku. Park byl opravdu nádhernej, určitě přidám nějaké fotky do fotogalerie. Navíc byl skoro úplně prázdný, takže jsem luxusní bazénky s palmičkama měla úplně pro sebe:) Ikdyž jsem si pravda chvílemi připadala jak v hororovým filmu alá „kdy se objeví zombíci.“

16. záři je tu Den nezávislosti, takže jsou příští týden od středy prázdniny a mám naplánované nějaké výlety s pár lidma co zvladaj angličtinu (kdo hledá najde:)) Pojedem se podívat do města na ohňostroj a slavnostní pochod. Vzhledem k tomu, že to bude 200.stý výročí, tak to bude asi dost velký a těším se. Zatím nazdárek:)

Nemocný víkend a Xoxchicalco

Tak jsme zpátky v Zacatepecu. Na tento víkend asi nebudu vzpomínat ráda, neboť jsem si prošla tzv. jet lag syndromem. Jedná se o nevolnost a nespavost způsobenou přechodem časových pásem, která se objevuje pár dní po příletu. Toť říká všeznalý gůgl. U mě to vypadalo asi tak, že jsem dva dny vůbec nespala, celou sobotu proležela s teplotou a na jídlo se nemohla ani podívat. Bylo mi fakt prachbídně a největší úspěch pro mě byl si dojít na záchod. Každopádně po mega dávkách paracetamolu se mi v neděli odpoledne trochu ulevilo a neboť jsme měli naplánovaný výlet k místním pyramidám, vyrazili jsme. Ikdyž jsem se ještě necítila úplně oukej, zážitek to byl krásnej. Moje první indiánský pyramidy v Mexiku:))Fotky nahraju do fotogalerie, jen jak zjistím jak se to dělá:). Jejich kvalita ovšem pokulhává, neboť mi došla baterka ve foťáku a fotila jsem mobilem, ale pro malinou představu to stačí.

Jinak něco o domovu Karen. Má spolubydlící bydlí v městečku Xochitepec ca. dvě hodiny jízdy místním autobusem. Je to poměrně chudá lokalita uprostřed mexických lesů plná malých domečků podobných garáži. Takřka všechny cesty jsou rozbité a prochází se po nich krávy, koně a osli. Karenin příbytek je jedním z lepších v oblasti řekla bych. Ikdyž má pouze jeden velký pokoj, který slouží jako kuchyně,obývák i ložnice zárověň, tak v něm bylo poměrně čisto a útulně.

Teď jsem zpět v Zaca a sockuju na internetu ve vedlejším pokoji, protože nám jej ještě nepřipojili. Tento týden mě již čeká nějaká škola, takže sem zvědavá...

První den v škole

Dnes jsem zavítala do Institutu to tam konečně omrknout:)První den byl opravdu pouze formální. Medelin (koordinátor) mě představil všem profesorům, kteří mě budou vyučovat. Jak se ukázalo, tak tu žádné předměty přednášeny v angličtině nejsou. Učitelé ale angličtinu jakžtakž zvládájí a budou mě prý učit soukromě, když jevím zájem studovat. Minulé skupinky studentů totiž měli rozvrh plně nabitý hlavně cestováním a testováním národního nápoje z agáve..

Každopádně ke mě byli všichni ve škole neuveřitelně milí a ochotní a to včetně administrativních pracovnic:) Představili mě i řediteli školy, který jako jediný z celého sboru neuměl anglicky a potřebovali jsme tlumočníka. Mimochodem to byl on kdo před pár lety v Česku uzavřel mezinárodní studijní dohodu mezi Zacatepecem a Karlovou Univerzitou. Celý den jsem pak od všech ještě několikrát slyšela jaká je to pro ně čest, že mě tu mají. Přislo mi to dost vtipný a chvílema sem si připadala opravdu jak Hilary na vyjížďce.

Jinak škola je tvořena komplexem dvoupodlažních budov, trochu na americký styl. Je u ní parkoviště, bazén, dvě velký mistnosti s počítači a tělocvična. Já mám svůj vlastní stoleček v místnosti pro doktorandy, kde můžu mít věci a přípíchnout se na net. Toť asi vše z prvího dne zde. Momentálně se balím na víkend, neboť jedeme k mé spolubydlící Karen domů. Naše domluva je stále někde okolo nuly, takže to bude pestrý víkend. Držte palce!!:)

Cesta do zacatepecu, ubytování

           Zacatepec se nacházi asi sto kilometrů od Mexico city. Přesto jsme tuto cestu absolvovali asi přes tři hodiny. Jen projetí hlavního města totiž trvá asi tolik co z Prahy do Brna. Navíc čím dále se pohybujete od civilizace, tím jsou horší cesty a více dobytka na nich:). Nejprve jsme jeli autobusem první třídy do Cuernavacy, což byl malinko lepší student agency (dávali zadarmo sušenky a kolu:) a poté přímo do Zacatepecu starším kodrcákem. O dopravě asi udělám samostatnej článek, neboť je toho více a pro Evropana je to hustej zážitek. Važme si Djedničky:)

          Dorazili jsme až po osmé večer ale i přes to mě hned při výstupu z busu omylo dusno a vlhko. Trochu jako v terárku v pražské Troji, ale za chvíli to člověk rozdýchá a zvykne si. Ubytování proběhlo celkem v pohodě. Koleje na jižňáku jsou oproti tady tomu Hilton, ale s tím se tak trochu počítalo. Spolubydlící jsou fakt neskutečně milý, jedinej problém je, že angličtina je zde tabula rasa takže se naše komunikace posouvá do doby dávno minulé. Navíc jsem zjistila, že pokud chcete někoho vážně pobavit jednoduše se zeptejte: "Hablas inglés?"..vždy se začnou smát jako byste se pokoušeli o vtip....

Přílet do Ciudad a první trable

Po 25 hodinách cesty jsem v půl druhé ráno s hodinovým zpožděním konečně přistála v Mexico city. Let až na mírné turbulence proběhl naprosto v pohodě, větším utrpením pro mě bylo předchozí osmihodinové čekání na torontském letišti. Poté jsem absolvovala rozhovor s imigračním úředníkem, který se svou lámavou angličtinou nedokázal pochopit, proč chci v studovat v Mexiku chemii. Následovala výstupní kontrola, při které jsem se opravdu neubránila smíchu. Nejprve jsem prošla rentgenem a poté zmáčkla kulaté tlačítko u stolečku. Pokud se rozsvítí zelená, vše v pořádku a můžu bez problému pokračovat. Pokud ovšem zabliká červená, mám smůlu. Následovalo by prošacování od hlavy až k patě, včetně důkladného prozkoumání zavazadel a nepříjemných otázek. K mé úlevě se mi okamžitě rozsvítila zelená a bez problémů jsem prošla. Přesto mi stále princip rozsvěcování mystického tlačítka uniká.

Trochu nemilé překvapení mě čekalo u zavazadel, neboť moje bohužel nedorazily. Musela jsem tedy zůstat v Mexiko city celý další den, což v konečném výsledku nebylo uplně špatný:) Na letišti mě vyzvedl koordinátor mé školy, který mluví obstojně česky, protože za komárů studoval v Praze. Docela dobrá haluz. Přespala jsem u jeho syna kousek od centra města. Měli pro mě připravenou matraci v takovým kamrlíku, který bych přirovnala k české komoře. Mily:)

Ráno jsme zašli na snídani do restaurace sunbourns, která patří k těm dražším. Na jídelním lístku se vyskytovaly vlastně jen vajíčka na milión různých způsobů. Já měla volské oka s cibulí,paprikou,sýrem, smetanou a to celé zalité rajským protlakem. K tomu servírovaly tacos a podivnou šedou hmotu, která se ukázala býti rozvařenými fazolemi. I přes mou obavu z poněkud neobvyklé kombinace to bylo fakt výborný a neměla jsem hlad až do večera:)) K pití jsem si dala jahodo-pomerančový džus, který umíchají vždy čerstvý z ovoce..opravdu mňamka..jo a milovníky kávy by potěšilo, že jakmile si ji objednáte, neustále k vám chodí ji dolívat, a když nechcete, tak se zamračí, jakoby nestačilo, že ste právě vypili tři hrnky..:))

Stihli jsme trochu prochodit i centrum. Smůla jen, že zrovna probíhala demonstrace a hlavní náměstí bylo uzavřené a ulice plné ozbrojených policistů. Jinak se ale blížily oslavy Dne nezávislosti a vše bylo moc hezky vyzdobeno národními barvami. Ovšem na mou otázku nezávislosti na kom, mi pan profesor odpovědel „nepamatůju“:)) (mám dosti chabé znalosti dějepisu ale přepodkládám, že se jedná o Španělsko:)

Odpoledne jsme jeli na letiště pro zavazadla a po dvou hodinách čekání a modlení k nám dorazily. Problém prý nastal v Torontu. Opravdu jsem si oddychla a mohli jsme vyrazit do Zacatepecu, cílové destinace.